Jelikož jsou obvykle jaz. promluvy chápány jako posloupnosti menších jednotek (např. ↗hlásek, ↗slabik, ↗morfémů n. ↗slov), lze mluvit o různém s.j.j. podle toho, zda patří, n. nepatří do téže jednotky vyššího řádu. Takto jsou nejčastěji hodnoceny segmenty (hlásky n. fonémy v mluvené podobě jaz., písmena v psané podobě jaz.), které se mohou vyskytovat buď v rámci jedné slabiky, n. v rámci jednoho morfému.

Spojení segmentů, které patří do jedné slabiky, se nazývá tautosylabické (téžeslabičné, např. /st/ v /stan/), zatímco spojení segmentů patřících do různých slabik se označuje jako heterosylabické (různoslabičné, /st/ v /pos.tel/; tečka označuje hranici slabik). Povaha spojení může mít vliv na to, zda nějaká hlásková změna ve vývoji jaz. nastane či nikoliv. Např. ve stč. ke změně aj > ej došlo jen u téžeslabičných spojení, ale nikoliv u různoslabičných spojení. Proto máme dnes vejce (< vajce) oproti vajec (✍Komárek, 1957; ✍Komárek, 1958). Pro více příkladů viz heslo ↗heterosylabičnost a tautosylabičnost.

V některých případech se segmenty na hranicích slabik přiřazují oběma slabikám, není-li možné n. žádoucí je mezi slabiky rozdělit (✍Kuryłowicz, 1948:60; ✍Hockett, 1955:52). Takové segmenty se označují jako ambisylabické (č. ekvivalent chybí). Např. /hʌri/ hurry v britské angličtině nelze jednoznačně slabikovat ani na /hʌr.i/, ani na /hʌ.ri/, poněvadž se /r/ na konci slabik nevyskytuje a zároveň se na konci přízvučných slabik nevyskytuje vokál /ʌ/ (hurry má přízvuk na první slabice). Foném /r/ je proto hodnocen jako ambisylabický. Někteří lingvisté však tento pojem odmítají (✍Hála, 1956; ✍Jensen, 2000). Z fonotaktického hlediska však nelze ambisylabicitu zcela zavrhovat, protože stejně jako stěna patří oběma místnostem, které předěluje, tak i konsonanty mohou distribučně patřit dvěma slabikám (např. /n/ v /lano/; srov. ✍Mulder, 1968:178–179; ✍Bičan, 2013:85).

Jestliže se segmenty vyskytují v rámci jednoho morfému, označují se jako tautomorfémové (č. termín chybí, např. /na/ v /naše/). Segmenty patřící do různých morfémů se nazývají heteromorfémové (č. termín chybí, např. /na/ v /ženami/). Různé spojení v rámci morfémů může mít vliv na slabikování slov. Např. kombinace /dl/ může být rozdělena různým způsobem ve slovech /podlouhlí/ a /podlamovat/, poněvadž v prvním případě patří do stejného morfému (/po.dlou.hlí/), zatímco v případě druhém do morfémů různých (/pod.la.mo.vat/).

Viz též ↗slabikování a ↗fonotaktika.